DUDÍNEK
Mopsík Dudínek je závislák. Je závislý na mně. Byl by nejraději, kdybych ho stále nosila v náručí, jako jsem to činívala, když býval malým štěňátkem. Byl tak roztomilý, že jsem ho v autě vozila na klíně. Tehdy to šlo, byl tak maličký, že nebyl vidět. Jenže to byla chyba. Dudínek si celá léta pamatuje, jak mi sedával na klíně a klimbal, a tak to vyžaduje stále, i když váží 10 kg a na klín pod volant se už dávno nevejde. Jenže on to nebere na vědomí. Tak pokaždé v autě vyvádí.Projevuje se to tak,že kdykoliv nastoupíme do auta, já k řízení, on dozadu, tak začne. Lítá po celém autě sem tam,hlavně mně po hlavě, rve se mi na klín, funí jako lokomotiva, k tomu kňourá a škrábe mě do zad.Tohle chování mu vydrží dlouho, tak dlouho, že jsem z něj vždycky na nervy . Proto, když Dudínek jede autem s námi a já neřídím, sedávám s ním vzadu, on mi sedí na klíně, je šťastný ( já také), jeho oči se lesknou vítězstvím, tiskne se ke mně a je klid a pohoda.
Občas jezdím na Šumavu za švagrovou, která tam bydlí v malém domku a Dudínka jsem chtěla vzít sebou (protože prej: „když nejseš doma, tak stejně kňourá u dveří a venku běhá ke každému autu“), tak jsem si dělala starosti, jak ty 4 hodiny cesty v autě oba přežijeme. Rozhodla jsem se tedy dát psovi tabletku, jakýsi psí Kinedryl, aby v autě nevyváděl. Přesně podle pokynů veterinářky jsem půl hodiny před cestou dala Dudínkovi (dle jeho váhy) tabletky a čekala, že ho spícího přenesu do auta a v klidu pojedu. Ale nestalo se tak. Dudínek nejen, že neusnul, ale naopak, - velmi zpozorněl a jakoby do něj vjela nová energie. Celou cestu, co jsme jeli na Šumavu, vyváděl a blbnul, šílel a hysterčil a chvílemi jsem měla pocit, že chce převzít i řízení auta.Ani zastávky po hodině nepomáhaly. Dudínek se choval jakoby žádné tabletky na uklidnění nedostal. Měla jsem dojem, že jsem mu podala tabletky na povzbuzení. Vynervovaná jsem dojela na místo. Za hodinu začaly na Dudínka působit tabletky, a to tak, že padal na zem, chroptěl, měl vytřeštěné oči, reagoval na jméno zpomaleně nebo vůbec a bylo vidět, že je rád, že konečně upadl a leží. Později se přidala k chroptění i třesavka, a to už jsem měla o něj strach. Na vysvětlenou, proč jsem nic neudělala musím říci, že jsme se nacházeli v malé vesničce na Šumavě, byla noc a nejbližší veterina se nacházela 50 km daleko. Tento nervující stav Dudínka trval do 4 hodin do rána, takže jsem celou dobu nespala a bezmocně zírala, co se bude dít. Pak jsme vyčerpáním asi usnuli a druhý den jsem se cítila jako praštěná. Dudínek dospával jak mohl. Kolem oběda z něj všechny ty jedy vyprchaly a jevil se jako normální. Ne tak já. Byla jsem unavená a nevyspalá. Abych víkendovou návštěvu neprospala, dožadovala jsem se něčeho na probrání. Káva mi vůbec nepomohla. Mohu říci, že káva mi nikdy v ničem nepomáhala. Tak jsem chtěla něco ostřejšího, například slivovici, což vzbudilo jakousi pohrdavou reakci u mojí švagrové, která je striktní odpůrkyní všeho pití. Nakonec mi malou skleničku odněkud, z nějaké její tajné skrýše s odporem přinesla, já to vypila – a bylo to tak ohavné a nedobré, že se mi chtělo zvracet. Ale nedala jsem to na sobě znát, aby nebyla na koni a tvářila jsem se, že mi to náramně pomohlo. Opak byl pravdou. Udržet oči a být vzhůru mě strašně vyčerpávalo, ale těšilo mě to, že alespoň Dudínkovi už je dobře. Protrpěla jsem celou sobotu a nedělní ráno nás uvítalo vyspalé do růžova. Po snídani jsme jeli domů a Dudínek po cestě zlobil jen málo asi proto, že jsem mu v pravidelných intervalech vyhrožovala, že mu dám tabletky na uklidnění. Se švagrovou jsme si nijak moc nepopovídaly a navíc mám pocit, že pojala vážné podezření, že jsem skrytá alkoholička a že ona to právě objevila.
Doma jsem se od veterinářky dozvěděla, že můj pejsek má na tyto tabletky zřejmě alergii(což jsem si myslela na Šumavě celou dobu).
Tak se mějte, musím jít. Dudínek leží, nakazil se kapénkovou infekcí a bude brát celý týden antibiotika.
Vaše Katlyn