VZPOMÍNKA NA SOVĚTSKÝ SVAZ
Návštěva v tehdejším Sovětském svazu v roce 1983 se mi moc líbila. Byla jsem tam za odměnu s manželem. Tedy, on dostal poznávací zájezd do pěti ruských měst za odměnu a já jsem jela s ním. V předešlém režimu to byla běžná věc. Velmi brzy (hned už druhý den), se mi začal zajídat ruský styl vyplňování času českým turistům.Vozili a vláčeli nás po největších hřbitovech padlých obětí z války, viděla jsem nevětší zvon-kolokol, který byl tak velký, že nemohl být umístěn na žádné věži, protože by ho neunesla, tak ležel na zemi.Museli jsme obdivovat největší dělo, ze kterého nebylo nikdy vystřeleno a další a další jiné obrovité ruské nesmysly.
První věc byla, že jsem se blíže seznámila s naší průvodkyní, která uměla trochu česky a od začátku se na mne po očku dívala .Byly jsme stejně staré, já tmavovláska a ona s vlasy zlatými. Brzy jsem přišla na to,proč se dívá. Toužila po mých slunečních brýlích za 36 Kčs, které měly zlatý rámeček a poškrábané plexisklíčko. Brýle jsem jí věnovala a ona byla v sedmém ruském nebi. Spřátelily jsme se a Irina byla zábavná, ale jen když jsme byly samy dvě. Za Kyjevem se celá naše grupa ubytovala ve výškovém hotelu Ukrajina, který byl postaven ve stepi, takže kolem dokola, kam oko dohlédlo,nebylo nic. Bydleli jsme asi v 15-náctém patře a Irina ve druhém.V pokoji bylo veškeré vybavení a pohodlí, vč. barevné televize, která u nás v pokoji hrála jen v zelené barvě. Nechala jsem manžela u zelené televize, kde sledoval(co mu zbývalo), vystoupení pěveckého souboru Alexandrovci a sjela jsem do druhého patra k Irině. Neměla ještě nic vybaleno a malovala se ostře rudou rtěnkou. „Kaťja ja očeň ráda, čto ty prichadila v pokój ke mnie“ uvítala mě s radostí. „Sadni i pogavarim spólu“, rozplývala se Irina a hleděla na lahev v mojí ruce, kde bylo becherovky víc než přes polovinu. „Irina, nemám víc té becherovky, musíme si něco jít koupit do hotelového baru, kde to je?“ řekla jsem jí. „Och, Kaťja, éto nevazmóžno, zděs nělzja kupiť alkoholy. Nu, davaj tvajevo šnapsa,“ pravila Irina a přihnula si z lahve. Bylo mi divné ,proč bychom si nemohly něco koupit v hotelovém baru . K čemu ten bar tedy v hotelu je, pomyslela jsem si a hned jsem jí to i řekla. Jenže Irina s hrůzou v očích mi sdělila: „Znaješ Kaťja, éta práce-rabóta dlja čéšskych turistov je naposlední, čto já magu děélať, patamu já byla plochaja ženščina, panimáješ?“ Smála jsem se jejímu projevu, ale Irina se rozpalovala čím dál víc, popíjela z lahve becherovku, plakala a vyprávěla o svém životě. Vyprávěla mi, že pracovala jako prostitutka, pak se zamilovala do Čecha a odjela s ním do Československa, kde strávila rok, aby zjistila, že Češi nemají srdce, že se jí smějí ,nechápou její širokou ruskou duši a mají jí za hloupou. Její “ljubimij“ se od ní odvrátil a nechal jí být. Vrátila se domů do Ruska a šla po ní milice, chtěli jí zavřít. A protože se naučila trochu česky,dostala poslední šanci - dělat průvodkyni českým turistům s tím, že pokud něco prošvihne, bez milosti půjde sedět. Komentovala to jako: „ja magla uže byť na Sibiri, panimáješ, da?“ Bylo mi jí moc líto a abych jí potěšila slíbila jsem jí, že jí dám rifle, až budeme odjíždět. Mezi slzami a vyprávěním se začala šťastně usmívat. „Dáješ tóže punčocháče, da?“ „To víš, že jo,“ slíbila jsem jí, a to už se smála na plnou pusu. Becherovka byla dopita a Irina ztratila veškerý strach z milicionářů. Pak jsme se vydaly do hotelového baru pro další alkohol. Bar se nacházel až úplně nahoře v posledním patře. Nastával večer a na chodbě hotelu se svítilo. Šly jsme k výtahu a Irina se stále pokradmu ohlížela. Bylo to dobrodružné i legrační. V baru sedělo pár podivných chlapů, kteří si nás zvědavě a chtivě prohlíželi a barman nám prodal pouze dvě skleničky „čempáňskoje.“ Takové bylo nařízení. Nic se nesmělo brát sebou do pokojů, všechno se muselo vypít v baru. Nechtěly jsme tam sedět, bály jsme se těch pohledů, tak jsme prchly k výtahu, kde s námi do kabiny nastoupil také jeden hubený mužík s úzkým knírem. Cestou do druhého patra se ukázalo, že je to Turek, pěkně drzý a otravný, neboť se snažil nás ve výtahu osahávat. Lámanou ruštinou nám nabízel manželství s tím, že jedna i druhá budeme v Turecku jeho první ženy. Ve druhém patře jsme vyrazily obě naráz tryskem ke dveřím pokoje Iriny. Třesoucí rukou rychle otevřela, zabouchly jsme a zamkly. Padly jsme udýchaně na postel a vybuchly v hysterický smích. Myslely jsme si, že tím jsme se Turka zbavily. Ale byl to omyl. Nezbavily jsme se ho. Sedl si na zem přede dveře a seděl. V krátkých intervalech klepal na dveře a něco drmolil. Irina si pokaždé lehla na zem a do škvíry pod dveřmi ječela: „ Što chočeš,uchadí, uchadí, já pazvoňju miliciju, durak takoj, zděs inostraněc.“ Docela jsem se bála, ale zároveň jsem se smála tomu, jak Irina pěkně hysterčila. Asi po dvou hodinách jí to přestalo bavit a já jsem zírala, jak ruský národ umí držet při sobě. Zvedla telefon (telefony byly na každém pokoji a čísla se shodovaly s čísly pokojů v hotelu),mluvila s někým, kdo se jmenoval Alexej. Rozuměla jsem málo, protože mluvila rusky velmi rychle,ale pochopila jsem, že mu vysvětlila celou situaci s Turkem za dveřimi a nakonec Alexejovi řekla, že : „ Ja i maja padruga chočet vodku, priněs adnu butilku, děňgi jesť.“Zřejmě měla na mysli moje rublíky, což se ukázalo jako pravda, když Alexej asi za půl hodinky dorazil. Ale nevadilo mi to. Slyšely jsme že hovoří tlumeně s Turkem, který pak odkráčel a Alexej zaburácel do dveří: „Irina, éto ja.“ Irina otevřela, vysunula ruku a měly jsme láhev vodky Stolyčnaja, zabalenou v gazetě.(což jsou noviny.pozn. aut.) Alexeje jsem ani nezahlédla. Samozřejmě jsem chtěla vědět, jak se co přihodilo a Irina mi to řekla. Alexej byl jeden z taxikářů,kteří seděli dole ve vestibulu, pokuřovali a čekali na objednávku, ale ne na jízdu taxíkem. Hotel byl ve stepi, plný turistů, a nejbližší město bylo vzdáleno 300 km. Taxikáři měli v kufru svých aut basy plné lahví vodky a Irina to věděla a věděli to i ostatní průvodci jiných zahraničních skupin ubytovaných v hotelu. Takto to fungovalo a zákaz v baru se za této situace mohl dodržovat také. Uvědomila jsem si, jak velkou důvěru ve mně Irina měla, když mi tohle všechno prozradila. Řekla jsem jí: „Irina, za tohle bys šla na Sibiř, teď hned!“ „Alexej tóže“, smála se a já s ní. Vypily jsme vodku a najednou bylo ráno. Na snídani jsme s Irinou přišly sice nevyspalé, ale v dobré náladě. Můj tolerantní manžel všechno pochopil a ještě teď, po těch letech někdy utrousí, že jsem se do toho Turecka mohla vdát. No, mohla. Byla jsem štíhlá krasavice s dlouhými vlasy a bylo mi něco přes 30 let. S Irinou jsme se už nikdy neviděly a když neodpověděla ani na můj dopis, pojala jsem podezření, jestli ta průšvihářka není na Sibiři.
