Elvisův skok
Elvis je patnáctiměsíční francouzský buldoček. Tváří se hrozivě, ale je to jen maska. V jádru je dobrák a kamarád, hravý jako dítě a zvědavý jako sousedka. Na vodítku se cítí potupen a uraženě trucuje. Učila jsem ho tedy poslouchat bez vodítka. V době, kdy jsme trénovali skákání do auta na zadní sedadlo, jsem z něho měla radost. Uměl to hned. Brzy se mi to vymstilo. Několik dní poté jsme se vraceli domů z procházky a viděli jsme, jak od vchodu paneláku nese pán obrovskou televizi k autu zaparkovaném u chodníku. Manželka běžela s dekou před ním, aby rychle otevřela auto. Pán nemohl televizi unést, vrávoravě běžel a volal: „Dělej, honem, už to neudržím!“ Paní doběhla k autu, otevřela zadní dveře a Elvis, který dosud stál na chodníku a s hlavou na stranu pozoroval situaci, vyrazil tryskem. Setkali se u dveří. Elvis pána s televizí odstrčil, skočil na zadní sedačku a jeho výraz očekával pochvalu. Paní křičela, pán řval a televize mu klouzala z rukou, až přistála na zemi úplně. V té chvíli jsem chtěla být neviditelná. Elvis seděl uvnitř a ani se nehnul. Bylo ošklivo, blátivo a mokro a stříbrné audi mělo potahy z bílé chlupatiny. Dodnes se od nás tito lidé odvracejí, přestože jsme jim s Elvisem ty ošklivé nadávky odpustili. Abych nezapomněla, ta televize se nerozbila.
Katlyn